O náhradu ruky nebo nosu, ztracených ve válečné řeži, se chirurgové pokoušeli od pradávna, bohužel téměř nikdy úspěšně. Teprve plastická chirurgie, moderní přístroje a zdravotnický materiál umožňují lékařům navracet postižené do běžného života.
Mikrochirurgie je relativně novým oborem, který za pomoci operačního mikroskopu umožňuje sešívat ty nejjemnější struktury lidského organismu.
Samozřejmě, že prakticky při každém chirurgickém zákroku se všechno musí sešít, tedy vrátit do původního stavu, ale opravdové zázraky nám dnes předvádí replantační mikrochirurgie, při níž se zpátky našívají části těla oddělené například úrazem. A ty připojené – tedy replantované – části pak dokonce fungují.
Určitě jste slyšeli o nešťastnících, kteří si usekli nebo uřízli prst, ruku či přišli o nějakou část těla. Pokud se včas po úrazu dostanou na sál i s amputovanou částí, tým chirurgů začne spojovat kosti, svaly, šlachy, cévy, nervy…
Tři uzlíčky na niti
Když člověk slyší o dlouhotrvajících náročných operacích, možná ho kromě obdivu napadne laická otázka: Jaká vlastnost nesmí chybět takovému odborníkovi? „Mikrochirurg nesmí být cholerik“, říká lakonicky MUDr. Svatopluk Svoboda z Kliniky plastické chirurgie Fakultní nemocnice Královské Vinohrady a z 1. kolínského sanatoria. „Představte si, že pracujete s milimetrovými cévami a s šicím materiálem, jehož tloušťka se pohybuje v tisícinách milimetru! A na tomhle vláknu musíte, samozřejmě pod operačním mikroskopem, na každém stehu udělat tři uzlíčky!“
Jestli si ale myslíte, že mikrochirurg musí být mladý, aby měl jistou ruku, doktor Svoboda to svým věkem a běžnou denní praxí vyvrací: ačkoliv je považovaný za jednoho ze zakladatelů tohoto oboru u nás, stále se tomuto náročnému oboru věnuje: „S mikrochirurgií jsem začínal v roce 1978, kdy v Československu vůbec nebyla běžná. Asi jsem nejstarší mikrochirurg u nás, ne-li v Evropě, který dodnes provádí replantační operace“, směje se zkušený odborník, který naději a plnohodnotný život už vrátil stovkám pacientů.
Začalo to hodinářskými pinzetami
První mikrochirurgické zkušenosti získával v laboratořích Akademie věd na laboratorních potkanech, kterým tehdy v rámci výzkumného úkolu o transplantacích orgánů transplantoval ledviny. Byly jeden centimetr velké a jejich cévy menší než milimetr. „Tehdy jsme ještě neměli žádné mikrochirurgické nástroje, operovali jsme hodinářskými pinzetami,“ vzpomíná doktor Svoboda na začátky mikrochirurgie u nás.
Situace se zlepšila v roce 1983, když se otevřela nová klinika plastické chirurgie v pražské Vinohradské nemocnici a pod vedením profesora Miroslava Fáry vznikl první mikrochirurgický operační tým. „Ze začátku jsme dělali zejména replantační operace, tedy zpětné našívání oddělených částí těla. Byly to hlavně prsty, ruce. Dnes dokážeme našít téměř všechno – skalp, část nosu, boltec a třeba i uříznutý penis.
