Dostupnost zbraní, díky nimž můžeme vypadat mladší, přitažlivější nebo dokonce jinak, umožnila vzniku zvláštního fenoménu: existují lidé, kteří se na svůj zevnějšek zaměřují až chorobně. Tato posedlost je žene od jednoho zákroku ke druhému, přesto nejsou se svým obrazem v zrcadle spokojeni.
Tento jev se vůbec netýká jen žen stárnoucích, které se neumí smířit s během času. Soustředění na dokonalý nebo vysněný vzhled se může objevit již ve velmi mladém věku. Krajním případem může být i ničím jiným nenaplnitelná extrémní touha po publicitě.
Není málo příkladů, kdy se průměrně hezká dívka začne postupně, s každým dalším zákrokem, za pozornosti internetových příznivců přibližovat filmovým idolům nebo dokonce neexistujícím bytostem, jako je panenka Barbie.
Skalpel všechno nevyřeší
Věčně nespokojené experimentátorky podstupují opakované úpravy poprsí pro větší a větší objem, vyžadují extrémní modelaci obličeje a zvětšování rtů, kdy tvář už přestává vypadat přirozeně. Jiní „odvážní“ muži touží po jazyku rozeklaném jako ještěrka nebo po elfích uších. Tito lidé ochotně řeší skutečné i domnělé nedostatky, ale postupně se v tomto kolotoči tak nějak ztratí. A kupodivu, stále nacházejí ochotné následovníky i obdivovatele. Kde je chyba?
Lékaři v takových případech hovoří o závislosti na estetických výkonech čili dismorfofobii. Jedná se o poruchu vnímání vlastního těla, o chorobnou nespokojenost s vlastním tělem, které není nikdy v jejich očích dokonalé. Proto usilují o další a další operace, ale cíl, kterého chtěli dosáhnout, je někde v nedohlednu. Vnitřní nespokojenost často vede k přesvědčení, že jen vylepšená tvář nebo tělo pomůže vyřešit všechny prožívané nezdary: jen tak se dá nalézt ideální partner, dobré zaměstnání, obdiv okolí, úspěch a štěstí. V takovém případě bohužel příčina nespokojenosti rozhodně není v samotném vzhledu a skalpel nic nevyřeší.
Jen pro vyrovnané jedince
S extrémními požadavky se setkávají lékaři čas od času na všech klinikách, i když jich naštěstí není mnoho. Udává se, že poruchou trpí v menší či větší míře celosvětově jedno až dvě procenta populace a kolem šesti procent všech klientů, kteří se obrátí na plastické chirurgy. Pomáhat jim není snadné. Již zakladatel moderní české estetické chirurgie MUDr. Karel Fahoun, DrSc., tvůrce řady moderních operačních metod v oblasti estetické chirurgie, o svém oboru vždy mluvil jako o tzv. psychochirurgii: „Tam kde je zdravý duch, to znamená psychicky vyrovnaný jedinec, tam jsou dány i předpoklady k tomu, aby tělo dobře fungovalo. Jen v takovém případě může plastický chirurg úspěšně pomoci. Jinak to nejde.“
Lidé s vyhraněným postojem ke svému vzhledu ochotně obcházejí kliniky, zkoušejí přesvědčit o svém požadavku i několik specialistů v případě, že jim předchozí nechce vyhovět. Někdy můžou i uspět, přesto však většina odpovědných lékařů podle nepřehlédnutelných signálů brzy pochopí, o co se jedná. Nedostatečné sebevědomí se nedá napravit chirurgickým zákrokem, zvětšení poprsí, úprava nosu, facelift nebo vyplnění rtů nevyřeší problémy, které má takový člověk se svým okolím.
Celoživotní hledačky mládí
Jestliže se problém s nedokonalým vzhledem soustředí jen na nespokojenost s váčky pod očima nebo hlubokou vráskou mezi obočím, na touhu po lepším tvaru nosu, není potřeba váhat ani den. Už včera jste měly sáhnout po klice nějaké kliniky. Pokud se však dostane člověk do zajetí vlastního přesvědčení, že nějaký tělesný „nedostatek“ může za veškeré celoživotní karamboly, ani dokonalá plastická operace nepomůže. Nevylepší vztahy, nepřinese šanci na výnosnou a uznávanou práci a rozhodně nezajistí šťastný jiný život.
Obdobně můžou cítit zklamání i urputné celoživotní hledačky mládí. Přestárlé diblice, oblečené na dvacet, s nepřirozeně nehnutou maskou místo obličeje půvabné nikdy nebudou. Už ne.
