Léčivá moc vody

V pohádkách, třeba v té o Zlatovlásce, má živá voda zázračné účinky. Léčivé moci vody věřili i staří Řekové a Římané. Přestože dnes většina lidí dává před divy přednost důkazům, k mnohým metodám předků, mezi nimi také k vodě se pokorně vracíme.

Ve středověku se lidé moc nemyli, lazebnice používaly jiné prostředky, a na vodu se trochu zapomnělo. Za znovuzrození vodoléčby se v 18. století zasloužil německý lékař J. S. Hahn a jeho syn. V Německu je však léčení vodou dodnes velmi populární díky jinému neúnavnému propagátorovi hydroterapie, faráři Sebastianu Kneippovi (1821–1897). Když na gymnáziu onemocněl tuberkulózou, hledal možnosti léčby. V knihovně objevil Hahnovu knížku O léčivé síle čerstvé vody a v ní často citovanou myšlenku: „Vše, co potřebujeme, abychom byli zdraví, pochází z přírody“. Účinky pravidelných koupelí v chladných vodách Dunaje si vyzkoušel sám na sobě. Jen několik vteřin trvající ponoření a následný krátký sprint – a cítil se svěže a odpočatě. Jeho zdravotní stav se neustále zlepšoval, tubera se vytrácela.

Kaplan cholera

Po vysvěcení na kněze se Kneipp rozhodl ve vodoléčbě pokračovat. Léčil své farníky, pomáhal i jejich zvířatům, podařilo se mu vrátit do života ženu trpící cholerou. V širokém okolí známý „kaplan cholera“ nebo „vodní doktor“ používal nejen vodu, ale i bylinky, často v kombinaci. Svoje poznatky a zkušenosti sepsal do knihy Moje vodoléčba (1886). Před jeho domem stávalo denně až 150 pacientů. V roce 1889 vydává svou druhou knihu Tak byste měli žít. Mnohé jeho zásady (podobně jako koupání ve studené vodě, které se stalo v covidových časech tak módní) jsou aktuální i dnes.

Od Kneippova „start-upu“ k mezinárodní společnosti

Nesmrtelnost si Sebastian Kneipp získal nejen „svým chodníkem“, který je téměř nutnou součástí lázeňských a wellness zařízení po celé Evropě. Střídavě v něm procházíte vodou o teplotě 40–42 °C a studenou vodou o teplotě 10 až 16 °C. Kúra je i podle současných balneologů výborná při bolestech hlavy, syndromu chladných nohou, u počínajících křečových žil, pro uvolnění kotníků a kloubů nohou.

Kneippovo jméno je také všude po světě známou značkou přípravků založených na účincích bylin. Na jejím počátku byla dohoda „vodního doktora“ Kneippa s würzburgským lékárníkem Leonhardem Oberhäußerem. Seznámili se v roce 1890 a pojilo je přesvědčení, že můžou pomáhat lidem přírodními metodami. Začali zkoumáním účinků čistě rostlinných esencí a postupně vytvořili recepty, které jsou dodnes základem řady produktů pod značkou Kneipp. Od prvních pilulek proti zácpě se sortiment značky rychle rozrůstal o různé čaje, rostlinné šťávy, prášky na rostlinné bázi a tinktury. Firmu po Leonhardu Oberhäußerovi převzali jeho potomci a po dlouhém období rodinného řízení, na počátku 21. století původně dvoučlenný „start-up“ přerostl v úspěšnou mezinárodní společnost. Všechny produkty ale stále stojí na Kneippových myšlenkách: základem jsou přírodní rostlinné ingredience. Ať už se jedná o výrobky podporující zdraví, účinky péče o pleť nebo aromaterapeutické postupy na bázi vůní, v centru pozornosti je vždy rostlina a velké je zastoupení přípravků do koupelí.

Řezání dříví a voda

Svého „vodního doktora“ máme i my. Je jím Vincenz Priessnitz, který se narodil 4. října 1799 v malé osadě Gräfenbergu, kousek od Jeseníku (Frývaldova). Už ve 12 letech byl nucen po otci převzít hospodářství. Škola pro něj skončila, ale učil se dál – od přírody. Legenda tvrdí, že jeho „vodoléčitelství“ začalo, když pozoroval, jak si srnec léčí poraněný běhák koupelemi ve studánce. Podobně jako Kneipp, byl i Priessnitz sám sobě prvním pacientem. V 16 letech spadl pod plně naložený koňský povoz a kola mu přejela hrudník. Přivolaný ranhojič prohlásil zranění za smrtelné, v lepším případě prý mladík zůstane mrzákem. Vyléčila ho voda. Trvalo to sice rok, ale nakonec byl Vincenz zdráv. Zpráva o „zázraku“ se rychle rozkřikla, nemocní za ním začali jezdit jako do Lurd. A Priessnitz léčil: studenou vodou, zábaly (Priessnitzův zábal zná každá maminka), skromnou stravou a prací v přírodě – řezáním dříví, odklízením sněhu.

Lázně začaly u necek

Kurýroval tak úrazy, revmatismus i tuberu. Když mu bylo třiadvacet, nechal přestavět svůj rodný dům ve zděnou budovu s patrem, v přízemí umístil necky, a tak založil vodoléčebný ústav. U necek nezůstalo, během následujících let se Gräfenberk stal proslulým lázeňským střediskem, kam se jezdila léčit šlechtická smetánka tehdejší monarchie i celebrity z uměleckého světa. Jeho léčitelské umění vycházelo z toho, že choroba je nahromaděním škodlivin v těle, a tak je vyháněl: bez léků, bez „chemie“, jen přírodními prostředky, především vodou.

Priessnitzovy vodoléčebné procedury v roce 1835 zahrnovaly: potní zábaly, celkové studené koupele, rozmanité částečné lázně, sprchování, mokré zapařovací obklady. Byly spíš drsné, a když k tomu připočteme, že pacienti k nim vstávali ve čtyři hodiny ráno, k jídlu dostávali hlavně mléko, chleba a brambory a součástí léčby bylo i otužování fyzickou prací a nepohodlím, jeví se dnešní vodoléčba jako velmi laskavá.

 

Pokračování článku a mnoho dalšího naleznete v K&W 03-04.2022

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *