Parametry atraktivity se v průběhu času měnily opravdu výrazně. Zatoulejte se s námi do historie, abyste se přesvědčily, že to, co se dnes odsuzuje, může být zítra ideálem půvabu. A naopak.
Jednou měly ženy „ženské“ tvary, jindy byly vychrtlé. Někdy se obočí vyholovalo, později se nechávalo huňaté… A tak bychom mohli pokračovat téměř u všech částí těla. Vždy bylo něco „in“, krása byla vnímána různě. Na začátku ale bylo něco, co navždy dalo lidstvu schopnost krásu poznat a vnímat. Byl to zlatý řez.
Božské proporce
Nazývá se božská proporce (Divina proportione), někdy také Leonardova posloupnost a jde o vyjádření dokonalého poměru částí celku. Řídil se jím ve své tvorbě už Leonardo da Vinci, ale jméno mu nedal on, nýbrž Leonardo Pisánský, známý také jako Fibonacci (1175–1250). Paradoxně ho na počátku používal k popsání růstu králíků.
Ze vzorce se dodnes vychází v architektuře, designu, vědě, malířství nebo sochařství, do určité míry se nachází ve všech dílech na této planetě. Lidé nejsou výjimkou. Velmi zjednodušeně se dá konstatovat, že zlatý poměr rovná se 1:1,618. Zní to hodně matematicky, ale znamená to, že všechny části (nejen) lidského těla by měly být v určitém poměru – a pak je osoba vnímána jako přitažlivá.
Proporce různých částí našeho těla jsou velmi blízké k hodnotě čísla zlatého řezu. I lidský půvab se tedy dá vypočítat. Nehledejte ale pravítko, abyste měřením zjistily, zda odpovídáte vzorci krásy. Přesná shoda existuje zřídka, a navíc se umělci shodují v tom, že drobná nepřesnost je pravým výrazem krásy. Vzpomeňme na pihu modelky Cindy Crawford nebo nos Terezy Maxové.
Pryč se šněrovačkou!
Dnes je pohled na to, co je módní, dost liberální. Dívky můžou mít zelené vlasy až do pasu nebo holou hlavu, centimetrové řasy nebo úplně „nahý obličej“ a nikdo se nad tím moc nepozastaví. Příslušnice ženského pohlaví sice pořád touží po štíhlé postavě, ale často spíš ze zdravotních důvodů.
V dávné minulosti štíhlost ženy moc neřešily. Jednak měly většinou jiné starosti, a kromě toho pár kil navíc se považovalo za znak dobrého života. Ani se běžně nelíčily, vlasy nechaly volně růst a vázaly je do copů nebo drdolů. Móda „se nosila“ na panském dvoře, mezi „lid“ se nedostala.
Pěstování půvabu proniklo do nižších vrstev později. Souviselo to se stěhováním do měst, rozmachem průmyslu, rozvojem kultury. Hlavní roli hrálo divadlo a film. Divačky se chtěly podobat svým idolům a líčit se jako ony. Ve dvacátých a třicátých letech minulého století se nosil co nejsvětlejší make-up, obočí tenoučké (občas se vyholovalo a malovalo o kousek výš), rudé rty. Jako součást emancipace si ženy zkracovaly vlasy a už neoblékaly šněrovačku, aby vystavily své vnady, naopak nosily stahovací krunýř, aby ženské tvary zakryly. Do módy přišla štíhlá postava. A od té doby nás nepřestala pronásledovat.
Ve 30. letech začaly být ženy marnivější, víc dbaly na vzhled. V dámských časopisech se objevovaly rady, jak se líčit a česat, zkrátka jak dosáhnout žádoucího vzhledu. Jenže pak přišla válka a v té mlčí nejen múzy, ale nedaří se ani zkrášlovacím oborům.
Štíhlé jako Twiggy
Po druhé světové válce se kosmetický průmysl začal rozjíždět naplno. U nás ho ještě zbrzdil Vítězný únor, ale pak přišlo všeobecné uvolnění šedesátých let. Nosily se příčesky, umělé řasy, nápadné černé linky. A podle modelky Twiggy si ženy nejen líčily oči, ale snažily se dosáhnout i její nízké hmotnosti.
V dalších desetiletích už nás žádné výrazné změny nepotkaly. Kult těla stále udávaly vychrtlé modelky. Postava tedy zůstávala nadále štíhlá (takový byl požadavek, realita ne vždy odpovídala). Nalíčení bylo pořád výrazné.
21. století přineslo břišní „pekáče buchet“. Stále chce být většina žen štíhlá, ale v poslední době víc sázejí na pohyb než na diety. Na druhou stranu se na molech začaly objevovat „plus size“ modelky. Současné líčení se nazývá „nahé“, z čehož jasně vyplývá, že méně je více. Vytváření „méně“ někdy ale zabere hodně času.