Usmívat se na život!

Herečka, moderátorka, šansoniérka, zakladatelka Nadace Chantal, příležitostná malířka a sochařka… Všechno, čemu se právě věnuje, dělá s vervou sobě vlastní. Zažila úspěchy, ale i pády, přemohla vážnou chorobu a dobrou náladu rozdává všude, kde se objeví.

S Chantal Poullain se setkávám na křtu jachty. Už zdálky je slyšet její nakažlivý hrdelní smích. Po rozhovoru s ní pak odcházím pozitivně naladěná. Krásně mě „nakazila“ svým optimismem.

Musím vám položit otázku, kterou dostáváte určitě často: jak to děláte, že vypadáte čím dál tím mladší?

Děkuji vám za pochvalu. Chce to trochu péče, ale je to spojené s postojem k životu, jak se cítíte vnitřně. Usmívat se na život, to je strašně důležité. Lidé mi někdy říkají: Vypadáte dobře, co používáte za krémy? Odpovídám, že kosmetiku samozřejmě používám, snažím se o sebe pečovat, ale nemám na sebe moc času. Ať si, prosím, nikdo nemyslí, že žiju v kosmetickém salonu. Miluju ale život, a to mi dodává energii, sílu. Nejde přece jen o to, jestli máte vrásky. Nemá cenu snažit se neustále proti věku bojovat. Důležité je žít a nikdy neztratit chuť k životu. Je potřeba neustále dělat věci, které vás baví a nemyslet si, že už je dělat nemůžete. Nedávám si žádné hranice, samozřejmě jsou určité věci, které už nepřipadají v úvahu. Ale pořád je důležité mít na všechno pozitivní náhled. Taky je v tom, že mě baví dávat. A když něco dáte, získáte pozitivní energii.

S takovým přístupem k životu se asi člověk musí narodit, nebo se dá naučit?

Možná se tak narodíte, ale možná ne. Ale důležitá je výchova, vaše životní filozofie. Člověk samozřejmě má svůj charakter, ale výchova vám otevírá dveře, třídí myšlenky. Existují lidé, kteří jsou automaticky negativní, všechno vidí černě. Každý má v životě těžké okamžiky, pak je potřeba pohlížet do budoucnosti, kdy bude lépe. Uvědomovat si okamžiky štěstí. Když mi někdo říká, jaké má problémy, ptám se: Máš děti na onkologii? Nemáš? Všechno se dá překonat, je potřeba vědět, co je v životě důležité. Jestli chcete všechno vidět černě, tak máte smutný život. A to je škoda.

Je to hezká myšlenka, ale obávám se, že moc lidí se tím neřídí…

Já jsem pochopila jednu věc: když na koncertě zpívám francouzské šansony, mezi písničkami s obecenstvem mluvím, protože texty jsou ve francouzštině. Říkám jim nejen, o čem jsou, ale hlavně, proč je zpívám. Hovořím o svých životních postojích, o existenci, proč jsme tady, proč je důležité se usmívat, proč je důležité podat pomocnou ruku – a diváci mi říkají: Už se o tom málo mluví. Zdá se mi, že v dnešní době nežijeme, ale přežíváme. Zapomínáme si život užívat. Pro mě je to esence života, proč jsme na světě! A to je přesně, co nám chybí.

Snažíte se tedy být stále pozitivní?

Jsem optimista a snažím se všechno brát pozitivně. ale jsou samozřejmě momenty, kdy je mi těžko. Utřu si slzy, pustím si dobrou hudbu. A když se  podíváme, co se děje ve světě, pomyslím si, jaké máme vlastně štěstí! Nedávno jsem se ocitla na velké životní křižovatce. Skončila jsem v jednom divadle, byl to nepříjemný okamžik, protože dodnes neznám pravý důvod. Už na to ale nemyslím, protože když člověk myslí na zlé, tak ho to ke zlému posunuje. Neříkala jsem si: Bože, co teď budu dělat, skončí divadlo… Ale když nebude toto divadlo – je spousta jiných, určitě něco přijde. Je tolik výzev v životě, a tolik věcí, které bych chtěla dělat! Dopadlo to tak, že spolupracuju s Divadlem Bolka Polívky v Brně, hraju v pražském Studiu Dva, jezdím s triem Štěpána Markoviče na koncerty francouzských šansonů po celé republice, pracuju na své druhé knížce.

Ale aby člověk mohl takhle pozitivně myslet, musí být zdravý?

I když jsem byla vážně nemocná, neztrácela jsem optimismus.  Beru nemoc jako protivníka, postavím se proti němu s otevřeným hledím – budu to já, kdo vyhraje! Nelituju se a neříkám si, že jsem chudák. Nejsem člověk, který se sebelituje, já se snažím myslet vždycky na štěstí, co mám. Vždycky si najdu něco s plusovým znamínkem. Ze všech sil bojuju. A mám důvod, proč bojovat.

A co děláte pro své zdraví?

Asi vás a vaše čtenářky moc nepotěším, moc toho není…

Chodíte třeba na masáže?

Mám na to chuť, ale nemám čas. Pořád si říkám, že bych měla chodit pravidelně. Hodně ale spím, tak osm hodin denně, to je můj lék. Když je potřeba kvůli nějakému projektu, cvičím. Nejvíc mě přitahuje jóga.

 

Pokračování článku a mnoho dalšího naleznete v K&W 11-12.2017…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *