Lékařka, internistka, psychoterapeutka, autorka odborných knih, odbornice na výživu, která popularizuje zdravý životní styl. Tak zná veřejnost MUDr. Kateřinu Cajthamlovou. Tentokrát jsme si s ní povídali o vlivu humoru na lidské zdraví.
„Zdraví člověka a smysl pro humor či humor samotný je pro lékaře dobrým pomocníkem.“
Tuto pravdu paní doktorka nejen vyznává, ale moc dobře i zná ze své praxe. To je jistě dobrá zpráva v době, kdy nám v současné tíživé situaci často vůbec není do smíchu. Vždyť pohled na veselý obrázek nebo kreslený vtip prý zaplaví mozek pocitem, který působí některé drogy.
Paní doktorko, jak byste popsala vliv humoru na zdraví člověka?
Každá oblast mozku zpracovává jiný typ humoru, takže je správné všechny oblasti zaměstnat. Hlavním centrem je maličká část v čelním laloku mozku. Humor snižuje stres, zvyšuje buněčnou imunitu, zlepšuje vnímání sama sebe. Když se smějeme, zvyšuje se produkce protilátek ve slinách, méně se nám možná kazí zuby.
Smích zlepšuje brániční dýchání a snižuje napětí svalů v obličeji, je to snad nejlepší a nejintenzivnější mimické cvičení. Pokud se při smíchu rozkašleme, odstraňuje se hlen z dýchacích cest. Smích zvyšuje lesk v očích a tím zároveň zvyšuje sexuální přitažlivost. Možná právě proto muž, který chce ženu svést, nasazuje nejvyšší kalibry k tomu, aby ji rozesmál.
Co všechno ještě humor dokáže?
Laskavý humor a úsměv překračují bariéry, spojují rozdíly a uhlazují hrany – například dalajláma je znám i svým humorem. Velkým prostorem pro humor je literatura, hudba i malířství, sochařství a další oblasti krásného umění. Humor je starý jako náš druh sám, najdeme ho proto už v antické literatuře, ale i v kultuře židovské a křesťanské.
Všude tam, kde vládne ochota chápat odlišnost jako zajímavou a neúmyslné a směšné chyby jako prostředek rozvoje vlastních schopností porozumět a osvobodit se od strachu i smířit skupiny či společnosti jako celek. Právě proto diktatury a fanatici humor tolik pronásledují a snaží se ho vymýtit a cenzurovat – a nositele a tvůrce humoru pronásledovat, soudit i vraždit.
Jak vidíte humor mezi partnery?
Humor partnerství posiluje, umožňuje nebrat se tak vážně, odpoutat se od pocitů studu, viny, zášti i hněvu, vidět rozpory „shora“ a smířit se s ostatními i se sebou samým. Smích je odrazem mozkové činnosti a je nakažlivý. Laskavý humor uvolňuje napětí v běžných i krizových situacích, vytváří pocit sounáležitosti a snižuje stres. Lidé, kteří se spolu smějí, mají výhodu: můžou spolu vydržet a přestát téměř všechno.
Co když se partner domnívá, že se mu partnerka směje, i když před časem se mu její humor líbil?
To může mít několik důvodů. Pokud je mezi partnery nesoulad, pak to, co jeden považuje za legraci, druhý může vnímat jako vysmívání. Stává se rovněž, že se humor s vyšším věkem mění, což může být znak cévní nedostatečnosti v čelním laloku mozku, poklesu sebevědomí a zvýšení vztahovačnosti i nejistoty. Člověk v kondici smysl pro humor neztrácí, jen se může mírně měnit to, čemu se směje – a co naopak považuje za banální.
Jaký je rozdíl mezi mužským a ženským humorem?
Na mužích je atraktivní inteligence a vtip je jejím příznakem. Takoví muži prý mají v životě víc sexuálních partnerek a ty s nimi mají častěji orgasmus. U ženy nehraje její inteligence a vtip rozhodující roli. Naopak, z inteligentní a vtipné ženy můžou mít někteří nejistí muži spíše strach. Ale jsou i takoví, kteří by se s jinou než vtipnou ženou spíše nudili. Smysl pro humor se údajně dá vyčíst i z horoskopu. Jsou prý znamení, které k němu mají nejblíž: Býk, Beran, Lev, Střelec, Blíženci, Váhy. Ale já na horoskopy moc nedám.
Jak si jedinec může zjistit, jak na tom s humorem je?
Nemáme-li k dispozici zkušeného neurovědce, jako je profesor František Koukolík, a důmyslné zobrazovací metody mozkové činnosti, je to těžké. Mapu vědomí a vnímavosti k humoru vyvinul a popsal v roce 1995 americký psycholog David Hawkins. Od té doby vznikly mapy další, ale všechny vycházejí z jeho zkoumání.
Hawkins ke svým výzkumům užíval kineziologii, v knize Moc versus síla pokládá čtenářům řadu otázek i slovních asociací, na nichž se zájemci můžou otestovat. Jednoduše řečeno, pouhým odpoutáváním se od pocitů na dolních stupních škály, tedy např. odnaučováním se odsuzovat druhé, zpochybnění honby za penězi, pocitu ohrožení nebo nenávisti, a naopak kultivací rozumu, nadhledu, oproštění se od pocitů ublíženosti a zvyšováním sebedůvěry i schopnosti bezpodmínečně milovat se můžeme rozvíjet a osvobozovat od instinktivního prožívání směrem k vnímání a zažívání humoru.
Dokáže to člověk sám od sebe?
Nestačí k tomu úsilí jednotlivce, pomáhá i kultura společností, kde jsme se narodili, či které vyhledáváme. Ostatně v běžné řeči slyšíme často povzdech: „Ti mě zase vysáli, připravili mě o humor, vzali mi šťávu“. Tyto povzdechy spolu s konstatováním „od té doby už nejsem tak svobodný/á, veselý/á nebo klidný/á“ vedou často lidi k psychoterapeutům či do různých společenství věřících, od „toxických“ vztahů s manipulátory k obohacujícímu studiu, četbě nebo na umělecká vystoupení a výstavy či do přírody.
Říká se, že Češi jako národ mají skvělý humor.
Český, moravský i slezský humor je inteligentní, plný jinotajů a zesměšňování autorit i velkých národů a diktátorů. Náš humor je typický i tím, jak vnímáme naši historii – pomáhal nám často přežít, ale neztratit sebeúctu. Slabinou Čechů, Moravanů i Slezanů je falešná pýcha a pocit chytrosti „maličkých“.
Všimněte si, že v politickém vtipu často vystupuje Čech, Američan a Rus. Čech je vždy nejchytřejší, je to takový malý filuta, který se směje za zády velkých – domněle silnějších. Jsme sice kreativní, vynalézaví, ale i apatičtí, sentimentální i vystrašení, nemáme respekt před ničím, protože jsme se jako „mlčící většina“ staletí smiřovali a spolupracovali s nadvládou, proti které jsme často nesebrali odvahu se bouřit.
Jen středověcí i obrozenečtí vzdělanci, pár osvícených vládců či později intelektuální elity, které diktatury nacistů i komunistů systematicky vyvražďovaly, se pokusily změnit status quo, ale i z nich si nakonec Čecháček udělá potají krutý žert.
