Kdo se jednou stane cílem amorova šípu, pozná, že zamilovanost je vášeň, které se dá jen stěží poručit. Moderní neurologie vysvětluje jednu z největších záhad lidského mozku: fenomén romantické lásky.
Ještě nikdo nepřišel na to, proč se zamilujeme do určitého člověka a do jiného ne, ale pokud dojde k vášnivému vzplanutí, v hlavě nastartuje celá řada bouřlivých procesů, které dokážou snado zastínit naše racionální uvažování.
Láskoholické stavy mysli
V návalu zamilovanosti se totiž překvapivě aktivují stejné oblasti mozku, jako když si drogově závislí dopřejí dávku kokainu. Tyto poznatky vedly vědce z Harvardské univerzity v čele s prof. Savoyem k myšlence, zda je možné zamilovanost kvalifikovat také jako určitý druh závislosti. K detailnímu prozkoumání romantické lásky využili pokročilé funkční MRI metody, techniky založené na zobrazování mozku pomocí magnetické rezonance.
Vědci odhalili “místa touhy” srovnáváním výsledků magnetické rezonance mozku lidí, kteří prožívají šťastnou partnerskou lásku. V experimentu bylo “skenováno” sedmnáct dobrovolníků, kteří byli intenzivně zamilovaní. Při testu pozorovali obrázky své milované osoby a jako referenční úkol také obrázky jiných známých osob.
Hormon neřesti v hlavní roli
Reakce zamilovaných při pozorování svých protějšků způsobila, že se jejich mozek aktivoval v oblastech s bohatým výskytem dopaminu. Aktivované zóny zahrnovaly oblast středního mozku spojené s potěšením, soustředěnou pozorností a motivací k získávání odměn. A právě jeho buňky produkují dopamin, hormon, který se vyplavuje v okamžiku, kdy jsme odměněni, přičemž tato odměna může mít jakoukoliv formu, jako například radost z úspěchu, výhru oblíbeného týmu nebo dokonce výhodnou koupi.
Mozkové struktury, které stimulují odměňování, jsou výjimečně citlivé na chování, které vyvolává potěšení, jako je alkohol, hazardní hry … a sex! Dopamin se totiž nejvíce uvolňuje právě při milostných hrátkách a odtud právě pochází jeho přezdívka “hormon neřesti”. Je spojován především se systémem příjemných vjemů a při motivaci k aktivitě, ale má také rozhodující vliv na zpracování informací v čelním laloku a při kognitivních funkcích mozku.
