S čím dál větší propojeností všeho a všech se ztrácí schopnost se skutečně odpojit. Jsme zaplaveni proudem informací, které nedokážeme zpracovat.
Ztrácejí se chvíle odpočinku, nudy i opravdu hlubokého spánku. Přicházíme o schopnost dobré paměti i kreativity. Jak zůstat s chytrým telefonem stále i chytrým člověkem? Radí psycholožka a psychoterapeutka Alžběta Protivanská.
Na jedno kliknutí máme dnes na dosah celý svět. Můžeme si psát s lidmi z druhého konce planety a podívat se do míst, která v životě nenavštívíme. Mozek je tu od toho, aby nasával a zpracovával informace. Během pouhých prvních tří let života se dokáže naučit něco tak komplexního, jako je mluvený jazyk a většinu ze základních pravidel spletité mezilidské komunikace. Tahle touha po novém a zajímavém ho nikdy nepřejde. Problém je v tom, jak tuhle úžasnou vlastnost vlastní mysli dnes používáme.
Dopřejte trochu klidu podvědomí
Proudí k nám doslova nevysychající proud informací. Instagram, Facebook ani YouTube nemají nikde konec. Zároveň jsou barevné a interaktivní, čímž mozek dokážou zabavit na dlouhé hodiny. U obrazovky s online světem dnes průměrně trávíme až čtyři hodiny denně. Zároveň se nesnižuje čas strávený u obrazovky televizní. Mozek si zvyká na snadný přístup nového, zajímavého a vzrušujícího. Háček je v tom, že od nás nedostává příležitost všechny ty nové věci kvalitně zpracovat.
Možná už se vám někdy stalo, že jste šli do postele s těžkou hlavou z dlouho nevyřešeného problému. Po ránu se jako zázrakem objevilo v myšlenkách nové řešení, které vás do té doby ani nenapadlo. Poděkovat můžete svému podvědomí. Je nejen úložištěm všeho, co jsme kdy zažili, ale v podstatě takovou naší soukromou tajnou laboratoří. Na rozdíl od běžného denního vědomí dokáže vymyslet daleko hlubší a kreativnější souvislosti a přijít s úžasnými nápady. Dokáže to však pouze takové podvědomí, které prochází i chvílemi klidu, kdy do něj zkrátka nic nového neteče.
Jsme jako laboratorní myšky
Kromě čichu a chuti zapojuje online prostředí všechny naše smysly. Oči jsou neustále přitahovány čím dál barevnějšími a nápaditějšími designy. Uši jsou zaměstnány hudbou, slovem i různými signály. Hmat a jemná motorika mají neustále na práci klikání na mnoho různých tlačítek.
Ale největší nápor dostává mozek samotný. Doslova neví, kam skočit, takže se snaží skákat o to rychleji. Čelí online světu, který má všechny potřebné vlastnosti, aby v nás vyvolal hlubokou závislost. Takové vlastnosti jsou čtyři. První z nich je intenzita. Mozek dostává tolik různých signálů ke zpracování, že na každém z nich stráví jen několik málo vteřin a hned zase směřuje k novému.
Druhou vlastností používání internetu, která podpoří závislost, je interaktivita. Cokoli, co s námi komunikuje a reaguje to na nás, je přirozeně lákavé. V prostředí sociálních sítí si mozek takové reakce ještě velmi snadno spojuje s pocitem, že jsou důležité, protože znamenají společenský úspěch. Třetím aspektem je opakování. Mozek se může spolehnout, že online svět bude přinášet stále nové, ale vlastně v něčem důvěrně známé podněty. To nás táhne znovu a znovu na ty samé stránky a online platformy.
A posledním je odměňování. Mnoho webových stránek, na kterých dostáváme notifikace, zprávy či jiná upozornění, používá jeden velmi nekalý trik. Když je navštívíte, objeví se maličká obálka nebo zvoneček teprve pár vteřin po vašem příchodu. Je to krátká doba, která ovšem bohatě stačí k tomu, aby se ve vašem mozku vybudovalo napětí, zda nějaká „sociální odměna“ přijde, nebo ne. Stávají se z nás tak laboratorní myšky, které stláčejí páčky různých stránek, aby dostaly svou společenskou a intelektuální potravu.
Pracovní paměť naší mysli
Představte si mapu, nad kterou se pohybuje světelná koule. Mapa je všechno, co jsme dosud zažili, různě uspořádané do systému dlouhodobé paměti. Světelná koule je naše pozornost. Putuje po mapě a přináší tak do vědomí uložené věci z paměti. Některé její části je těžší navštívit, protože jsou už podvědomé nebo zapomenuté. V jednu chvíli můžeme světlem naší pozornosti osvítit maximálně tři až pět věcí naráz. Následně se můžeme rozhodnout, že je navzájem zkombinujeme, aby vzniklo něco nového. Tomu se říká pracovní paměť, dá se chápat jako takový náčrtník naší mysli.
