„Krása je světlo v srdci,“ mínil libanonsko‑americký básník, spisovatel, malíř a filozof Chalíl Džibrán. „Krása je slib štěstí,“ napsal francouzský romanopisec Stendhal. A ruský spisovatel F. M. Dostojevskij věřil, že: „Krása zachrání svět!“
Méně vzletnými slovy vyjádřeno: krása, v tom nejširším slova smyslu, člověku dělá dobře. Oči hledící značnou část dne do monitoru počítače a displeje telefonu, uši zahlcené kakofonií hluků a šumů, mozek přetékající informacemi valícími se ze všech stran potřebují odpočinek. A krása má léčivou moc. I proto nemocnice, terapeutická centra, wellness zařízení, ale také kanceláře a vůbec pracovní prostory jsou často vybavené uměleckými výtvarnými díly. Nejde tu jen o dekoraci. V prostředí, které podporuje psychickou rovnováhu, se lépe dýchá, přemýšlí, regeneruje, zkrátka žije. Mozek reaguje na barvy, tvary a rytmus – aktivují se centra spojená s odměnou, zvědavostí a regulací stresu. Proto i krátký kontakt s uměním, s krásou může jeho hladinu snížit.
V architektuře bledých hor
Dolomity jsou podle Le Corbusiéra nejkrásnější architekturou světa. Fakt, že vápencové, dramaticky rozeklané pohoří „bledých hor“ v severní Itálii, táhnoucí se od údolí Pusteria na severu až po Valsuganu na jihu a od údolí Piave na východě po údolí Adige na západě, je nádherný div přírody, usoudilo i World Heritage Committee. V roce 2009 bylo devět horských dolomitských skupin zapsáno do seznamu Chráněných přírodních památek UNESCO.
Náhorní plošina Seiser Alm, italsky Alpe di Siusi, je v Dolomitech jedním z nejkrásnějších míst. Nejvýše položené pastviny v Evropě, v nadmořské výšce od 1680 do 2350 metrů, na kterých se stále ještě od jara do podzimu pasou krávy a ovce, mají rozlohu asi 8000 fotbalových hřišť a nádherné vyhlídky na vápencové štíty si tu můžete užívat na každém kroku. V zimě při projíždění 62 km sjezdovek převážně červených a modrých „spojováků“, které jsou ke „kochání“ jako stvořené. Také na 80 kilometrech lyžařských stop pro klasiku i skating se tu posiluje nejen kondice fyzická, ale z krásy okolní civilizací jen málo dotčené přírody získává novou energii i psychika. A na jaře, v létě, které tu nikdy není spalující, i na podzim jsou procházky po kvetoucích loukách a posezení na slunečných terasách vysoce občerstvující.
Poklady ve věži
Když se po 1. světové válce dědeček Stefana Pramstrahlera rozhodl téměř za babku koupit chátrající věž (německy Turm, odtud název hotelu) na skalnatém útesu v městečku Völs (skála) před hrozivými horami Schlern, byl tu obyčejný hostinec. Věž postavil někdy ve 13. století baron Pompeisus Valerius ze slavné římské rodiny Colonna, kterou císař Friedrich I. Barbarossa vykázal stejně jako mnoho jiných z věčného města na Tibeře. Z šlechtického vyhnanství se během let stala fara (kostel je stále blízko), soudní dvůr, obecní šatlava a nakonec hospoda. V zimě se tu scházeli sedláci, podruhové i čeledíni a mnohdy i tři dny a tři noci hráli karty, jedli, popíjeli a často se i pohádali a pořádně porvali. Spali na lavicích nebo pod stolem. Možná právě proto se v rodině Pramstrahlerů ujala myšlenka ubytovacího hostince, který se postupně přerodil do pětihvězdičkového hotelu.
„Na úřadování, dneska bychom řekli management, byla moje maminka, to byla svatá, a přitom velmi racionálně uvažující žena,“ vzpomíná na druhou generaci vedení hotelu, na své rodiče, Stefan Pramstrahler, představitel už té třetí, a ukazuje nám na „stěně předků“ v téměř zachované dřevěné „štubě“ portrét své matky. I dneska si tu hosté Art Hotelu Turm mohou dát štamprli šnapsu. Za časů jeho otce Karla tu ale místo sedláků popíjeli hlavně malíři, sochaři, umělci nejen z nedalekého Bolzana, ale i z Benátek, Vídně, Berlína, Paříže… Romantické prostředí, nádherná příroda, hory je inspirovaly, bezstarostná atmosféra podněcovala tvorbu. Jen občas nebylo dost peněz na zaplacení postele, jídla a nekonečných rund. Stefanův otec, který byl s bohémskými hosty kamarád, miloval umění, a tak mu platba „v naturáliích“ vyhovovala. Umění navíc dobře rozuměl. V dobách, kdy sběratelé byli hlavně mecenáši, on byl už i investor. Z obyčejného hostince se rodině podařilo vybudovat luxusní butik hotel, který se od jemu podobných liší svou sbírkou uměleckých pokladů. Na „skále“ uprostřed někdy drsných hor byste je nečekali. Obrazy, mnohdy i velmi vzácné, visí na stěnách pokojů, v několika řadách jsou jimi „vytapetované“ chodby, na hodnotná díla se díváte v restauraci i v recepci wellness. Karl Pramstrahler nasbíral za svého života kolem 2000 obrazů, akvarelů a litografií a jsou mezi nimi díla autorů, jako je Pablo Picasso, Salvador Dalí, Paul Klee, Giorgio de Chirico nebo Oskar Kokoschka.
Galerie v maštali
Být v pohodě není v dnešním světě snadné. K dosáhnutí vnitřní harmonie lidé vědomě i nevědomě používají různé techniky od meditace, jógy až po arterapii. Wellbeing ovšem není jen absence napětí, stresu, ale také přítomnost radosti. Pohled na krásu, estetická radost je překvapivě dostupná. Nemusíte přitom být znalec, „rozumět“ výtvarnému umění. I pro naprostého laika může procházka galerií fungovat jako „mentální sprcha“. „Krásu“ lze hledat a najít i ve světle, v jeho odrazech na fasádách domů, v dobře naaranžovaných květinách, v předmětech denního užívání…
Určitě tyhle myšlenky inspirovaly Stefana Pramstrahlera, když v roce 2000 začal hotel Turm revitalizovat a rozšiřovat. Zadáním architektonické soutěže, kterou vypsal, bylo zachovat původní charakter a zároveň dosáhnout toho, aby hotel odpovídal současným trendům. Výsledek je ohromující. Spojení tradičního interiéru se současným designem vyvolává pocit bezpečí a zároveň luxusu. V některých pokojích najdete třeba typickou starobylou tyrolskou pec a malovanou almaru vedle designové postele, v jiném je sama postel doplněná ručně malovaným čelem z roku 1835. Původní se potkává s novým i v rozsáhlém wellness. Sauna s obrovským proskleným výhledem do přírody v ochlazovací části odhaluje i skálu, na které hotel stojí, a solná jeskyně je opravdu vyhloubená v masivu.
Skála musela ustoupit i pár minut od hotelu vzdálené novým výstavním prostorám Gallarie Gatschhof. Stephan ji překvapivě umístil ke svým dalším koníčkům – koňům a starým autům. Drahocenní arabští plnokrevníci v superčistých boxech hledí na nablýskané oldtimery a na umělecké fotografie, sochy či jiná díla, která tu vystavuje a zájemcům jednou týdně osobně představuje. „Gallarie má i jídelní část, a tak slouží také jako ideální místo pro pořádání různých společenských setkání nebo třeba svateb,“ říká nám u sklenky prosecca, která je dalším hmotným „bonusem“ zajímavé prohlídky. „No řekněte, není vstup do nového života s krásou ten nejšťastnější začátek?“
