Nekonečné mytí rukou, opakované kontrolování zamčených dveří či upravování předmětů podle symetrie nebo pořadí. To je jen zlomek z častých projevů obsedantně-kompulzivní poruchy, známé pod zkratkou OCD. „Ačkoliv se jedná o poruchu, která může být závažná a výrazně zasahovat do každodenního života, velmi často zůstává dlouho nediagnostikována a neléčena. Příznaky OCD přitom mohou narušit všechny oblasti života, od práce přes vztahy až po volný čas,“ říká psychiatr MUDr. Kryštof Kantor.
„Vypnul jsem vodu? Sáhla jsem na madlo v MHD, určitě se nakazím. Když stoupnu na hranatý kanál, stane se něco špatného.“ Obsedantně-kompulzivní porucha se projevuje vtíravými myšlenkami (obsesemi), které vyvolávají velmi nepříjemné pocity – silnou úzkost, znechucení, stud. Aby ji člověk alespoň částečně potlačil, vykonává opakované rituály (kompulze). Okolí je může považovat za zvláštní zvyky, člověk s OCD je ale vnímá jako mechanismy nezbytné k přežití.
„Obsese mohou být myšlenky, nápady nebo představy, které se stále vracejí do mysli člověka trpícího OCD. Tyto myšlenky pak vedou k nutkavému chování. Typické je, že člověk s OCD je jednak vnímá jako své vlastní myšlenky, zároveň mu ale připadají iracionální a uvědomuje si, že jsou přehnané. To často vede k pocitu studu, obav ze svěření se někomu dalšímu, a tím i k oddálení léčby,“vysvětluje psychiatr MUDr. Kryštof Kantor, Ph.D. (na obr.) z Mindwells tím, že neřešená porucha postupně ovlivňuje vztahy, pracovní výkonnost i schopnost běžně fungovat.
Mýtus o čistotnosti
Jednou z mylných představ je, že OCD je posedlost úklidem. Obsedantně-kompulzivní porucha je však ve skutečnosti mnohem barvitější a může se týkat řady oblastí. Ano, někdy může jít o strach z kontaminace nebo nakažení, který vede ke zvýšené hygieně. OCD se však může projevovat i obavami z katastrofy, až svazující precizností nebo také nutkavými myšlenkami s tabuizovaným obsahem, které jsou v rozporu s morálními hodnotami člověka (například „zabiji své dítě“). Někteří lidé se trápí neustálým přehráváním rozhovorů v hlavě a přemítají, jestli neřekli něco nevhodného.
„Obsedantní myšlenky jsou vtíravé, velmi nepříjemné a čím více se je člověk snaží potlačit, tím větší mají tendenci se vracet. Aby se člověk trpící OCD zklidnil, opakuje určité chování. Například si často myje ruce, opakovaně kontroluje, počítá, odříkává si modlitby či pevně dané věty. Problém ovšem je, že úleva, kterou toto chování přinese, je pouze dočasná. Z dlouhodobého hlediska potíže naopak prohlubuje,“ objasňuje lékař. Člověk s OCD také někdy utíká k blízkým, které žádá o opakované ujišťování, protože má obavy ze zodpovědnosti za případnou škodu. To může postupem času vést k napětí mezi rodinou či přáteli.
Málo se o ní mluví
Obsedantně-kompulzivní porucha postihuje během života 1,5 % až 3 % lidí a mechanismus jejího vzniku zatím není zcela jasný. Odborníci předpokládají, že se na rozvoji podílejí jak prožité události, tak neurobiologické faktory, tedy genetické predispozice či změny ve funkci mozku.
U 8 z 10 lidí trpících OCD se porucha projeví už v období dospívání, před 25. rokem života. Přestože se týká nezanedbatelného množství lidí, je diagnóza i dnes obestřena mlčením.
„Lidé často nevyhledají pomoc, protože se obávají, že budou považováni za blázny. To je důsledkem toho, že si obvykle absurditu příznaků sami uvědomují, přesto je nedokážou dostat pod kontrolu. Potíže se často rozvíjejí plíživě, člověk tak může mít pocit, že zatím vše zvládá. Přesto je dobré léčbu vyhledat. Pokud jsou potíže dlouhodobé a člověk se dostane do stavu, kdy jim přizpůsobuje velkou část svého života, pracuje se s nimi obtížněji,“ upozorňuje MUDr. Kantor. Řada lidí se snaží hledat úlevu v alkoholu, což paradoxně vede spíše ke zhoršení stavu.
Léčba funguje a je velmi efektivní
Dobrou zprávou je, že obsedantně-kompulzivní poruchu lze léčit. A to velmi efektivně. Podle klinických studií je jednoznačně nejúčinnější psychoterapií kognitivně-behaviorální terapie.
„Pomocí terapie se člověk postupně učí zvládat nepříjemné pocity a zastavovat provádění kompulzivního chování. Záměrně a systematicky se vystavuje situacím, které u něj spouštějí nepříjemné pocity, a zůstává v nich, aniž by hledal úlevu v kompulzivním chování,“ vysvětluje psychiatr. „Když si opakovaně ověří, že úzkost sama postupně klesne a katastrofické scénáře se nenaplní, jeho důvěra ve vlastní schopnost se s obsesemi vypořádat roste. Zahájení terapie chce obvykle motivaci, ale pokud člověk sebere odvahu a pustí se do toho, výsledky bývají dobré. Pokud jsou příznaky výrazné, může být vhodné kombinovat psychoterapii s užíváním léků.“
Terapii není potřeba absolvovat „face to face“. Pojišťovny dnes v České republice podporují například online KBT v rámci digitálního programu Mindwell, což umožňuje lidem podstupovat terapii z pohodlí domova a vlastním tempem. Velkou výhodou je, že efekt KBT přetrvává i po skončení léčby.
