Zrcadlo, řekni mi…

Napadlo vás někdy, že nebýt zrcadla, lidé by neměli komplexy, nepřáli by si být krásnější a mladší? Kdysi dávno se sice mohli prohlížet ve vodní hladině, ale to nebylo k ničemu. Teprve vynález zrcadla způsobil, že jsme se začali porovnávat s druhými. A náhle jsme měli pocit, že nejsme tak atraktivní jako oni, ale chtěli jsme být. Tady někde byl položen základní kámen estetické medicíny.

Občas slýcháme, že je to až neslýchané, co všechno si dnes nechávají někteří lidé vylepšit. A že to dřív nebylo.

Do určité míry je to pravda: v minulosti byla plastická chirurgie lékařským oborem vracejícím do života lidi poškozené bojem, později byla výsadou bohatých dam. Dnes může zkrášlující zákrok podstoupit každý, kdo shromáždí potřebnou odvahu a peníze.

Beznosí nevěrníci

Ano, mnozí by rádi vysvětlovali zájem o plastickou chirurgii marnivostí. Samozřejmě že hraje a vždycky hrála roli. Ve skutečnosti za nebývalý rozvoj tohoto lékařského oboru vděčíme bitvám, válkám… a nevěře. V 8. století bylo trestem za tento prohřešek v Indii uříznutí nosu. S tímto stigmatem se samozřejmě nechtělo cizoložníkům chodit po světě, vyhledávali proto ranhojiče, aby jim pomohli z bryndy. Ti, pokud se pro odvážný čin rozhodli, jim seřízli kůži z jiné části obličeje a přišili místo nosu. Operace byla velmi bolestivá (neexistovala anestézie), a navíc málokdy přinesla kýžený efekt. První úspěšnou náhradu nosu popsal zhruba šest set let před Kristem Sušruta Samhita. Opět se jednalo o přemístění kůže z obličeje, tentokrát to ale dobře dopadlo a nový nos zůstal na svém místě.

Pozadu nezůstali ani staří Egypťané, ovšem víc se zabývali krášlením mrtvých než živých: balzamovači odváděli práci, která se v mnohém plastické chirurgii podobala.

Rovněž Řekové měli k tomuto oboru blízko, ostatně samotný tento výraz pochází z řeckého „plastiké techné“, tedy umění modelovat.

I do historie plastické chirurgie se hodí úsloví „již staří Římané“, protože z této doby jsou doloženy úspěšně provedené úpravy uší.

Za vším hledej ženu

Do této doby byla plastická chirurgie téměř výlučně mužskou záležitostí, a to jak ze strany chirurgů, tak i pacientů. A měla slušně našlápnuto. Jenže pak přišel středověk. Kněží byli toho názoru, že vylepšování těla, tedy božího díla, je hřích. A nastalo období „temna“.

Obrat nastal až s příchodem renesance. Roli operatérů ovšem zastávali lazebníci a holiči. A dokonce se odvážili i na náhrady nosů, o něž jejich majitelé přišli v bitvách a hospodských bitkách. Používat se začala prasečí tkáň, ale takový nos nemíval dlouhého trvání, protože seschnul a odpadl. Jediný čichový orgán, o němž víme, že měl delší životnost, patřil Tychonovi de Brahe, který o něj přišel při souboji roku 1566. Zhotovený byl z mosazi. Při exhumaci ostatků, která proběhla v Praze v roce 2010, se to potvrdilo: v oblasti nosu byly objeveny nazelenalé skvrny zanechané protézou.

Nebrat ohled na křik pacientů

Tyto návraty k „normálu“ ale byly tvrdě vykoupeny. Svědčí o tom citát z knihy popisující život Ambroise Parého, lékaře tří francouzských králů a jednoho z nejúspěšnějších chirurgů v období renesance: „Chirurg musí mít pevnou, jistou a neohroženou ruku a rezolutní nesmlouvavou mysl, aby při léčbě nespěchal více, než je nutné, nebo neuřízl více, než je potřebné; musí provést vše potřebné bez ohledu na křik svých pacientů i na to, že ho mnozí považují za nevzdělaného.“ Je tedy naprosto jasné, že tyto služby lidé vyhledávali jen v krajní nouzi.

Do vylepšování vzhledu se zapojovali čím dál tím více také lékaři. Průkopníky plastické chirurgie najdeme i na území dnešního Německa: v první polovině 19. století tu byla úspěšně provedena operace očních víček, a dokonce i rozštěpu. Českou stopu v historii plastické chirurgie zanechali dva čeští Němci, kteří si troufli na operaci prsou. V prvním případě – v roce 1890 – doktor Robert Gersuny zvětšil poprsí parafínovými injekcemi, jeho krajan Vincenz Czerny o pět let později ke stejnému účelu použil nezhoubný tukový nádor pacientky. Výsledky se však dají označit spíše za katastrofální. Úspěšnými se operace staly teprve poté, co byla jako nepoužitelný materiál zavržena guma, hovězí chrupavka, slonovina nebo skleněné kuličky – a nahradily je silikonové implantáty (za jejich vznikem stála dvojice amerických lékařů).

 

Pokračování článku a mnoho dalšího naleznete v K&W 01-02.2018

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *